VZNIK A POČÁTKY CELOREVÍRNÍ ÚDERKY V ROSICKÝCH UHELNÝCH DOLECH
Část druhá: Grafikon cykličnosti zvítězil nakonec ve všech šachtách revíru. Přesto ale nebyl všelékem. Zlepšoval výrazně výkony ovšem podstata, a tou je dobývací metoda byla zastaralá. Téměř 130 let se v revíru kopalo různými obměnami pilířování a zátinkování. Tyto dvě dobývací metody v sobě spojovaly velkou roztříštěnost pracovišť, velký počet porubů s malým obložením. Poruby trpěly malým postupem, který zhoršoval velký tlak nadložních vrstev. Práce proto vyžadovala vysoce kvalifikované rubače, kteří museli být i zdatnými dřeviči. Výdřeva zabrala 40 % času kopáče. Právě jakákoliv i menší nepřesnost a zanedbání znamenalo zával a s tím spojené úrazy i smrt. Když ještě přičteme naše pověstné nepříznivé úložní poměry, časté střídání mocností slojí, vyhlušení, stlaky, měnící se úklon, prašnost, značný přítok důlních vod je jasné, že další zlepšování je možné jen zásadní změnou dobývacích metod. Úderka se proto vrhla na zavedení směrného stěnování na řízený zával. Podstatou bylo že rubání tvoří jedna dlouhá stěna. Odpadly zátinky čímž mohlo být rubání silněji obloženo. Kopáč vždy vyuhlil svůj úsek do určité hloubky. Rubání mělo větší postup, čímž unikalo velkým tlakům nadloží. Před zavedením stěnování v revíru odjela úderka na zkušenou do Východočeského uhelného revíru na Důl Zdeněk Nejedlý v Malých Svatoňovicích. Zde v praxi posbírali cenné zkušenosti a poznatky. Po návratu byl pro úderku vybrán další zkušební porub. Rubání č. 33 na dole Antonín. Délka 80 m, mocnost průměrně 160 cm, úklon 80o. Porub byl veden se šikmými zatinkami. Každá tato zátinka byla 2,5 m hluboká a vedená úpadně. Toto pracoviště bylo považováno za vůbec nejhorší v celém revíru. Práce tam byla nebezpečná a výdělky nevalné. Úderka nejprve úplně změnila postup práce ve stěně. Vyrovnali zátinky a dále se pracovalo s pokosem 120 cm směrně. Protože se bral pokos o polovinu menší, nebylo uhlí tak tvrdé a snáze se dalo sbíjet. Když byla vyuhlen pokos v celé délce stěny což trvalo tři dny, začalo se od shora znovu. Uhlí v horní části stěny mezi tím trochu povolilo a dalo se lépe rubat. Místo 90 % normy, kterou dosahovala parta pracující v tomto rubání před tím, úderka novým postupem práce splnila normu na 125 %. Po dokončení práce úderka přešla na Důl Václav Nosek v Oslavanech. Rubání č. 32 mezi 7. a 8. patrem mělo mocnost 300 cm a bylo rozděleno na čtyři části – 32a, 32b, 32c a 32d. Délka jednotlivých rubání byla 40 m. V době příchodu úderky bylo rubání 32a téměř dobráno. Začalo se proto v č. 32b. Brzy ale byla nafárána porucha ve stropě, což znamenalo měnit grafikon. Se zhoršeným stropem přišly tlaky, stojky se lámaly jako sirky. Byl problém dodržet grafikon a udělat vůbec nějaký výkon. Rubání č. 32b bylo dobráno bez nějakých zvláštních úspěchů. Přešlo se na č. 32c kde to ale opět neklapalo. Věčně se grafikon předělával, škrtal atd. Úderka se musela i po směně často scházet, přemýšlet co a jak udělat aby postup práce byl pravidelný. Přišel ale černý den 5. 4. 1951. Josef Brym v ranní směně kopal hnízdo pro stojku když se ze stropu odloupl kus jílovité břidlice který mu spadl na páteř. Následkem tohoto zranění Josef Brym hned na místě zůstal ležet ochrnutý. Z rubání ho museli odnést. Úderka jej v Úrazové nemocnici v Brně několikrát navštívila. Zranění se neléčilo, byť návštěvy pacientovi dělaly radost. Bohužel ve čtvrtek 31. 5. 1951 Josef Brym v Brně zemřel. Byl pochován ve Zbraslavi a 30. 4. 1952 byl in memoriam vyznamenán Řádem práce. Výsledky další činnosti v rubání č. 32c byly stále střídavé. Někdy lepší, jindy špatné. Byla ovšem zaveden další zlepšovák a to tzv. ,,puťovky‘‘ což byly v podstatě pracovní příkazy a oznámení pro jednotlivé směny a party jak pracoviště vypadá a co je třeba udělat. V rubání č. 32d již úderka pravidelně cyklovala a ukrajovala každou směnu další tuny uhlí. Vyskytly se ovšem problémy zvláště v odpoledních směnách, kdy pro vysoké tlaky se stojky lámaly a museli se vyměňovat. To byla práce navíc, která v grafikonu nebyla obsažena. Postupně do září 1952 přešly na dole Nosek další pracoviště od zátinkování ke směrnému stěnování. Objevil se však nový problém. Vázly přípravy. Úderka se sešla, dlouho se radila co a jak dál, do čeho se pustit. Nakonec bylo rozhodnuto, že úderka bude na nějaký čas rozpuštěna. Její členové se vrátí na své mateřské závody, kde budou pomáhat a vylepšovat nové formy práce. Jan Kubiš, Cyril Adam a Miroslav Husák po rozpuštění úderky neměli svoje rubání. Po dohodě s revírníky se vrhli na ražení chodeb tak, aby si co nejrychleji připravily novu stěnu. I zde se část naší party proslavila výkonem 90 m chodeb za 5 týdnů. Nutno ovšem podotknout, že ražba byla prováděna ručně. Střílet se nesmělo. V listopadu 1951 byl Jan Kubiš odvolán a pole rozjeli pouze Cyril Adam a Miroslav Husák. Těžba, ražba, tuny uhlí a čas šly dál. Naše revírní úderka se již v tomto složení nikdy nesešla. Byla ustavena proto, aby nejprve zlepšila staré pracovní postupy a posléze nahradila zcela novými. Úkol to nebyl snadný ale zdařil se. Všichni ti, kteří zde vystupovali postupně odcházeli na odpočinek aby je na počátku 60. let nahradila nová generace pracující již podle grafikonu a soutěžící o tituly Brigád socialistické práce (BSP). Byť dnešní doba nepřeje podobným vzpomínkám rozhodně nelze všem těmto havířům upřít, že posunuli havířské řemeslo zase o kus dál. Petr KubinskýČlánek byl publikován 15.6.2015
